Náboženství Karibiku vás zve na již VI. ročník velké theologické-religionistické konference na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy dne 18.5.2019.

Můžete se těšit i na můj příspěvek „Kněží a čarodějové v haitském vúdú“.

Program:

Tento článek je takovou malou ochutnávku z mé právě rozepsané knihy o lidové magii v Louisianě. Jelikož k lidové magii v této oblasti patří také kult světců a také nějaké kuchyňské aktivity, můžete si přečíst příběh tohoto světce a k tomu i recept na jeho nejoblíbenější obětinu. Mimochodem, přesně takto funguje prokrastinace během psaní. Narazíte na popis světce a místo a pokračování v psaní jdete péct. A fotit. A psát článek 🙂

Příběh o počátcích uctívání svatého Expedita má několik variant. Jednou se odehrává v Paříži, podruhé v Itálii. Každopádně, základ zůstává stejný: Z Vatikánu bylo zasláno několik soch světců. Z jedné z krabic se ztratil lísteček se jménem světce a zůstal na ní pouze nápis Expedité (rychlá doprava). Nicméně bylo na ní napsáno expedité (expedovat, vyřídit urychleně). Jeptišky, které balík převzaly, si myslely, že se jedná o skutečné jméno světce. A tak začalo uctívání svatého Expedita. Získal pověst rychlého tvůrce zázraků a zanedlouho se stal jedním z nejoblíbenějších a nejuctívanějších světců ve městě a jeho věhlas se šířil i do dalších katolických zemí. Reunion, francouzsky hovořící ostrov v Indickém oceánu poblíž Mauriciu, dokonce prohlásil svatého Expedita za svého patrona.

Podle legendy byl setníkem římského vojska. Křesťanskou víru přijal v Arménii. Když se rozhodl stát křesťanem, ďábel poslal vránu, aby jej pokoušela výkřiky „Cras! Cras!“ neboli „Zítra! Zítra!“ Ovšem svatý Expeditus se nenechal odradit. Popadl vránu, mrštil s ní na zem, špálp na ni a prohlásil „Stanu se křesťanem dnes!“ Později získal mučednickou korunu, když jej nechal popravit císař Dioklecián. Mělo se to stát přibližně okolo roku 303. Svátek slaví 19. dubna.

Historická autenticita tohoto světce je dnes zpochybňována. Počátky jeho uctívání je možné dohledat do 17. století, kdy se jeho kult začal z Itálie šířit do Německa. Ať už je to s Expeditovým původem jakkoliv, je velmi populárním světcem. Krom jiného je jeho kult rozšířen v New Orleans. Díky důrazu na „dnes“ a ne až „zítra“ jsou jeho přímluvy nejenom rychlé, ale pomáhá také proti prokrastinaci. Zvláště oblíbený je mezi programátory, IT pracovníky a hackery. Pro svatého Expedita je typické, že vyžaduje, aby lidé vyzdvihovali jeho pomoc před druhými a šířili se o ní.

Zapalují se pro něj červené svíčky a na levou stranu jeho oltáře se pokládá sklenice čisté vody. Obyvatelé New Orleans věří, že je mimořádně důležité svatého Expeditovi poděkovat za jeho přímluvu u Boha. Pokud by se tak nestalo, vezme si zpět vše, co pro člověka udělal. Vděčnost mu může být vyjádřena červenou svíčkou, sklenicí vody a kusem jeho oblíbeného chlebíčku.

Chlebíček svatého Expedita

Svatý Expeditus má v oblibě jeden konkrétní dezert. V angličtině se mu říká „pound cake“ a je podobný piškotovému těstu jen s rozdílem přidání másla. „Pound cake“ je tradičně připravován z mouky, másla, vajec a cukru. Od každé ze čtyř základních přísad se do něj dává po jedné libře (pound) a peče se v bábovkové formě. Dnešní moderní verze pravděpodobně vycházejí z původního receptu ze 17. století.

Ingredience:

150 g (jeden hrníček) polohrubé mouky

150 g (jeden hrníček) másla pokojové teploty

150 g (jeden hrníček) moučkovéo cukru (může být i poloviční množství)

3 vejce

3 lžíce rumu

1 lžička prášku do pečiva

Postup: Do mísy dejte máslo s cukrem a ušlehejte do pěny. Postupně přidávejte po jednom vajíčku a dobře vyšlehejte. Přilijte rum. Přidejte veškeré sypké suroviny a po troškách je zapracujte do těsta. Těsto dejte do předem vymazané a vysypané formy a pečte na 180 stupňů přibližně 40 minut.

Podle pověsti byl Aganjú zodpovědný za přívoz na veliké řece. Jednoho dne za ním přišla Jemmu, který vypadala, že má naspěch, a žádala ho, aby ji převezl. Jelikož neměla peníze, nabídla Aganjúovi namísto platby své tělo. Aganjú její nabídku přijal. Výsledkem jejich krátkého románku se stal oriša Čango.

Haiti se i přes nejrůznější problémy stalo symbolem boje za svobodu. Na základě této asociace se v roce 1821 na haitského prezidenta Boyera obrátili vzbouření Řekové s žádostí o podporu v revolučním úsilí. Jelikož Haiti nemělo zbraně či peníze, které by jim mohlo dát, prezident Boyera jim na znamení podpory a sympatií poslal alespoň několik tun kávy.

Inu, bdělost je při revoluci nejdůležitější.

Zdroj: Křížová, Markéta: Haiti. Stručná historie států, Libri, 2009

Ve většině afrokaribských kultů je průběh iniciace obestřen tajemstvím, jehož vyzrazení je přísně trestáno. O tom, že důsledky vyzrazení průběhu iniciace může nést i vzdělaný bílý spisovatel hovoří v osobní zpovědi Robert Jaulin, který jako první běloch v 50. letech 20. století podstoupil zasvěcení u afrických Sarů:

„Čas zatím plynul…

Afrika se vzdaluje. Nevím, zda se s ní ještě někdy setkám, protože moderní Afrika mě zavrhla ve chvíli, kdy mě ta stará přijímala. Jít se vůdcům dnešního Čadu omluvit, poprosit je, aby se pokusili zapomenou, že má iniciace tenkrát neposloužila jejich zájmům, je zcela nemyslitelná věc. Uznal bych tím, že má účast na jednom iniciačním obřadu byla chybou. A to já neuznávám. Tisíckrát raději bych uvítal, kdyby ti, kdo mě po iniciačních zkouškách tupili a pomlouvali jen proto, že nedovedli své cíle skloubit s mým, zvolili jiný tón. Kdyby prezident Tombalbaye a jeho městští voliči, misionáři a jejich biskup, kolonialismem zrozené síly, které africkou kulturu popíraly, jelikož o ní nechtěli slyšet, kdyby zkrátka ti všichni od svých nařčení upustili, vrátil bych se do Čadu tak rád! Avšak mnohem, mnohem pravděpodobnější je, že se tam nepodívám ještě hodně dlouho.

Je pravda, že jsem doplatil na vlastní předsudek: výzkum jsem chtěl vést co nejobjektivněji, a proto jsem byl přesvědčen, že musím zůstat vně sarské kultury. Takový odstup by byl možný, jen pokud by se mi nakonec nezdařilo se s tamním společenstvím sžít. Jenže o tom, jak mě Sarové mezi sebe přijali, svědčí nejen má účast na iniciaci, ale i nesnáze a boj, které to přineslo. Proto jsem také ony následky nedokázal přijmout bez hněvu. A jestliže tato kniha ještě přileje oleje do ohně, je mi to jedno!

Obvinění, že jsem vyzradil tajemství iniciace, je k smíchu. Tajemství každé společnosti mají váhu, jen pokud zůstává zachována společenská struktura, která je jejich nositelkou. Týkají se tedy jen vesnických struktur Sarů – dokonce ani městské struktury s nimi nemají nic společného. Vesničané však neumějí číst, a i kdyby to uměli, změnilo by se touto knihou něco?

Mne ale černošský svět hluboce poznamenal. K iniciaci jsem se v duchu stále vracel. Zři roky po návratu domů, kdy ke mně stále doléhaly dozvuky událostí, jež jsem svým krokem ve společnosti Sarů vyvolal, se mi zdál sen:

Šel jsem ulicí, myslím, že to bylo někde poblíž Sorbonny. Stmívalo se. Pojednou jsem si všiml, že mě mlčky sleduje jakýsi ohromný Afričan. Chtěl jsem se ujistit, že se mnou nemá společnou cestu jen náhodou, a tak jsem několikrát přešel z jedné strany ulice na druhou. Afričan také – nechtěl mě ztratit z očí. Tu se k němu přidal druhý. Do tváře jsem mu dobře neviděl, ale připadalo mi, že na ní jsou jizvy zasvěcence. Obrátil jsem se naň a světským jazykem se ho zeptal, zda není z kmene Sara. Odpověděl, že je. Potom jsem se ho otázal tajnou řečí, zda je zasvěcen. I tentokrát jsem dostal kladnou odpověď. Řekl jsem mu tedy, že se tajemství iniciace nikdy nesmí vyzradit. Prohlásil jsem to myslím, jelikož jsem tušil, že ti muži mají za úkol mě zabít. Sám jsem to tajemství totiž porušil, protože jsem před třemi měsíci dokončil popis těchto obřadů. První Afričan podle mě zastupoval Afriku coby celek; ten druhý, Sara a zasvěcenec, mi potvrdil, že tajemství je nutno zachovat stůj co stůj. Rozuměl jsem mu, ale sám jsem mu až na pár slov a holých vět nebyl schopen říct nic souvislejšího, neboť jsem už tajný jazyk téměř zapomněl, což je ostatně pravda i ve skutečnosti. Potom jeden z nich, byl to ten kat, koupil sáček bonbonů. Do jednoho z nich cosi vložil – jed? – a pak mi ho dal, abych ho snědl. Ve chvíli, kdy se Sara toho druhého ptal, zda jsem cukrátko opravdu snědl (kráčeli vedle mě, každý z jedné strany, takže jsem nemohl utéci), strčil jsem bonbon do kapsy a předstíral jsem, že žvýkám.

Krátce nato jsem se vzbudil s mlhavým pocitem, že se nachýlil čas a že už brzy dospěji ke konci.“[1]

[1]   Jaulin, Robert: Smrt u lidu Sara. Argo, 2003. Strany 117-118.

Poznámka: Je třeba dodat, že autor žil ještě mnoho let poté, co tuto zpověď napsal.

Občas se to stává – někdo se vedle mě posadí a zeptá se, jestli se opravdu zajímám o vúdú. Po mé kladné odpovědi pak dotyčný začne vyprávět svůj vlastní zážitek spojený s vúdú. Asi by mě to mělo těšit. Mnohem častěji je mi z toho ale smutno. Proč? Většina historek nevyznívá příliš pozitivně, naopak. Vyprávějí o více či méně tragických nehodách, negativních zážitcích anebo o nesplněných očekáváních. Obdobné historky mají stále stejné spojující prvky, kvůli kterým jsem se rozhodla sepsat tento stručný text.

Jedná se o jedny z nejčastějších chyb, které lidé dělají při pokusech kontaktovat loa. Při jejich vyslechnutí mívám pocit déjà vu: Někdo slyšel o tom, že pro vúdú jsou typické divoké večírky, což zní jako skvělá zábava. Jeden takový se rozhodne uspořádat u sebe doma. Alkohol teče proudem, drogy jsou vítány, sex je vyvrcholením celého „obřadu“. Pro velikou část haitských loa to není zábava, ale hrubá urážka. Výsledkem podobného pojímání vúdú bývají, k překvapení mnohých, potíže. Některé takto vzniklé příhody jsou komické, jiné děsivé. Obvyklým závěrem pak je obvinění a strach z duchů a domnělé potvrzení špatné pověsti vúdú.

Voodoo Priest by David Lozeau

Tento týden slovenské rádio vysílalo rozhovor, kde se s moderátorem Borisem Filanem bavíme o vúdú, o kouzlech, obřadech, zombiích, ale také o haitské kultuře nebo o jídle.

„Pálenica Borisa Filana“

Je velikým válečníkem, pánem hor, nerostů, železa i všech nástrojů z něho vyráběných. Je samotářský a žije v lesích. Když orišové sestupují na zemi, je to právě Ogún, kdo jim čistí cestu svou mačetou.