Podle legend, zvaných patákí, stvořil Olofi oriše tak, že shromáždil množství kamenů, takzvaných otanů, a promítl do nich část své síly ašé. Z těchto kamenů naplněných Olofiho silou se zrodili orišové. Mezi prvními z nich byli Orúnmila, Obatalá, Olokun a Ešu, v santeríi známý jako Eleguá. Všichni tito orišové žili v nebesích společně s Olofim. Jedinou výjimkou byla Olokun sídlící v moři a později se jako jediný z orišů rozhodla žít na zemi.
ukázka z knihy
Olofi je nejnižším aspektem nejvyššího božství, ale zároveň je pro člověka také nejvyšším poznatelným božským aspektem. Jako pán země je nejblíže k pozemským záležitostem a lidská mysl nemá takové potíže jej uchopit. Je jediným z božských aspektů, k němuž se santerové modlí. Ovšem stále je považován za příliš odloučeného na to, aby po něm mohli lidé cokoliv žádat. Proto zůstává předmětem modliteb a meditací, zatímco konkrétní žádosti a prosby věřících směřují k ještě nižším božím emanacím, k orišům. Jeho podstata je mužská a někteří santerové jej považují za vysoce vyspělý aspekt oriši Obataly. Olofi, stejně jako Obatalá, bývá ztotožňován s Ježíšem Kristem.
Je pánem nebes, což znamená, že je všudypřítomný a jeho síla ašé se rozprostírá ve všem stvořeném, zvláště pak mezi věšteckými znaky orákula diloggún. Také je pánem slunce, jehož paprsky ozařující celý svět pomáhají šířit blahodárnou životní sílu ašé, jejímž zdrojem je Olodumare.
Nejvyšším bohem je Olodumare. Nebyl stvořen, neboť existoval vždy. On sám je stvořitelem veškerého bytí. Santerové se k němu nemodlí ani jej nevzývají, neboť jeho božská podstata je lidem příliš vzdálená, neuchopitelná a nepochopitelná. Přestože je neuchopitelný, a tedy i bezpohlavní, hovoří se o něm v mužském rodě. Není považován za orišu, avšak orišové jsou jeho nižšími projevy, skrze něž je Olodumare uctíván v mnoha podobách.
Trojnost nejvyššího boha je dobře známa z křesťanství. Navzdory teoriím přiklánějícím se k tvrzení, že jorubské náboženské představy byly silně ovlivněny prvními misionáři ještě v Africe, koncept božské trojice u afrických Jorubů existoval již dávno před jejich prvním setkáním s evropskými křesťany.[1] Nejvyššího boha znaly i další africké národy, například ty pocházející z Konga.Božská trojice je chápána jako absolutno, které je ze své podstaty příliš vzdáleno všemu pozemskému. Proto v jorubském umění neexistuje jediné zpodobení těchto božstev. Všechna tři nejvyšší božstva sdílejí stejnou podstatu tvořenou sluneční energií považovanou za prvotní životodárnou boží sílu, ašé. Zdrojem ašé je nejvyšší bůh Olodumare, který z ašé stvořil vše ostatní. Ašé je přítomná ve všem stvořeném, v živých i neživých předmětech. Věří se, že náčelníci, vůdci, mágové a další významné osoby disponují větším množstvím ašé než obyčejní lidé.
Podle prastaré jorubské legendy byl Oriša Oko kdysi vládcem města nazývaného Irawo. Ovšem když se nakazil leprou, jeho obyvatelé ho vyhnali. Oriša Oko se s tím smířil a společně se svou ženou se usadil daleko od města. Začali se živit lovem a sběrem obilí. V těch časech lidé ještě nevěděli, jak mají sít a sklízet, a sám Oriša Oko se svou manželkou se to naučil naprostou náhodou. Mezi tím, co sklidili, nebylo pouze obilí, ale také sladké brambory, ovoce a také množství léčebných bylin. Oriša Oko s nimi začal dělat pokusy a brzy poté se mu podařilo vyléčit lepru, kterou stále trpěl. Se ženou se pak vrátil do města Irawo, jehož obyvatelé jej s radostí přivítali zpět mezi sebe. Ze samé vděčnosti jim Oriša Oko předal své nově nabyté vědomosti o zemi a pěstování rostlin. Když on i jeho žena zemřeli, lidé na ně nezapomněli a předávali jejich příběh dalším a dalším pokolením svých potomků. Tak se stal Oriša Oko božstvem zemědělství.
Více podrobností naleznete v knize Santería: uctívání svatých na Kubě.
Ačkoli je Osain považován za pána všech lesů a za strážce tajů magie rostlin, dělit se s dalšími oriši o své vědomosti byl přinucen teprve nedávno. Podle vyprávění si velký mág a čaroděj Čango jednou stěžoval své milence, bohyni Oje, že jeho kouzla jsou málo účinná. Chyběly mu byliny, které by jeho magii posílily, a co hůř, Osain mu je odmítal vydat. Čango byl za to na Osaina rozhněvaný, avšak nevěděl si rady. Jeho divoká milenka Ojá se s tím však nehodlala smířit. Měla už dost toho, jak jsou oni i ostatní orišové vydáni na pospas rozmarům podivínského a samotářského bylinkáře. Sama Ojá byla mocnou čarodějnicí. Chvíli přemýšlela, poté se postavila a začala mávat lemem své devítibarevné sukně tak dlouho, až vytvořila hrozivou vichřici. Osain zrovna skládal všechny své byliny do veliké kalabasy zavěšené na větvi vysokého stromu. Vichr však tykev rozhoupal natolik, až spadla a její drahocenný obsah se rozsypal do všech čtyř směrů. A tehdy přispěchali všichni orišové a začali byliny sbírat a rozdělovat si je mezi sebou. A tehdy se orišové konečně mohli naučit pracovat s rostlinami.
Více podrobností naleznete v knize Santería: uctívání svatých na Kubě.
Podle pověstí pochází Babalú Ajé ze země Arara neboli z bývalého království Dahomé. Nějakou dobu tam žil a dařilo se mu docela dobře. Poté musel odejít, údajně proto, že nerespektoval starší božstva, která na něj seslala neštovice jako trest za jeho zpupnost. Jeho tělo se pokrylo vřídky a nebyl na něj pěkný pohled. Všichni jej začali odmítat a vyhánět od svých dveří. Zanedlouho byl Babalú Ajé nejenom nemocný, ale také špinavý a zapáchající. Netrvalo dlouho, a ačkoli byl oriša, nikdy jej už nerespektovali. Dokonce jej na znamení pohrdání polévali vodou.
Babalú Ajé je personifikací všech infekčních, venerických a kožních chorob. Má moc tyto choroby způsobovat i léčit. Zná tajemství smrti a znovuzrození. Obvykle je zobrazován, jak se snaží zakrýt se slámou, aby nebyly vidět jeho jizvy po neštovicích. Jedná se o velmi pokorného orišu.