Afrokaribská náboženstvíČlánkyNezařazené

Santería a vúdú

Kubánská santería i haitské vúdú jsou řazeny do skupiny afrokaribských náboženství a mají některé společné prvky. Hlavní rozdíl mezi oběma náboženstvími spočívá v historickém vývoji. Vyvinula se tak dvě náboženství, která si jsou podobná, avšak mají mezi sebou také významné rozdíly.

Na první pohled se může zdát, že santería je oproti vúdú složitější a náročnější systém. Potvrzuje to i tvrzení, že vúdú je spíše venkovská tradice, zatímco v santeríi se projevují tradice městské a v brazilském kandomblé jsou pak uchovány tradice královské. Santería se svými městskými tradicemi a pragmatickým přístupem se pohybuje na pomezí mezi přímočarou a někdy i děsivou magií vúdú a královskou vznešeností brazilského kandomblé.

Při srovnávání santeríi a vúdú na obou stranách pochopitelně nalezneme výhody i nevýhody: Tam, kde vúdúistům stačí jednoduchý obřad s obětinami, potřebují vyznavači santeríi a kandomblé navíc nákladný kostým. V záležitostech, kde vúdú pracuje zcela napřímo, bývají vyznavači santeríi vázáni množstvím formálních náboženských postupů, které ve vúdú sice také existují, avšak bývají mnohem méně svazující. Santería obsahuje množství hlubokých filosofických, kosmologických a kosmogonických myšlenek, které její vyznavače inspirují a motivují k získávání širších znalostí a vědomostí. Ve vúdú podobné myšlenky také existují, avšak velká část běžných vyznavačů s nimi není seznámena. To však může být způsobeno také tím, že santería byla v minulých letech předmětem odborného akademického zájmu mnohem více než vúdú, které stále zůstává z velké části především orálně předávanou tradicí a teprve pomalu začíná přibývat literatura od akedemiků i od jejích stoupenců.

Další rozdíl mezi vúdú a santeríí je ten, že santería si se s sebou nenese takovou historickou zátěž, jakou je postiženo haitské vúdú. Díky tomu k ní lidé přistupují nepředpojatě a s otevřenou myslí, tedy tak, jak si zaslouží každý nám neznámý náboženský systém.

Obyčejní lidé tyto rozdíly mezi santeríí a vúdú často nevnímají, což dokládá i autorka několika knih o santeríi, Migene Gonzálezová-Wipplerová, jíž lidé na otázky, co znamenají předměty na oltářích, které občas viděla mezi kubánskou populací Jižní Floridy, obvykle odpovídali: „To je kubánské vúdú, nedělej si s tím starosti.“[1]

Stoupenci obou směrů nevidí jejich směšování či zaměňování rádi. I přesto však není v Karibiku či na Floridě příliš neobvyklé, aby byl jeden člověk zasvěcen do obou těchto tradic.

Názory na současné vyznávání vúdú i santeríi se různí. Paradoxně je taková praxe častěji tolerována u nezasvěcených vyznavačů, zatímco u zasvěcených kněží se nepovažuje za ideální. Důvodem je zejména to, že i při aktivním praktikování a uctívání božstev pouze v jedné tradici je věřící poměrně vytížen. Když se k tomu přidají kněžské povinnosti a různé závazky plynoucí ze zasvěcení, nezbývá většině lidí kapacita na to, aby mohli obdobným povinnostem a závazkům dostát i vůči další tradici, byť podobné.

Kombinování vúdú a santeríi je mimořádně náročnou záležitostí, a to nejenom duševně a časově, ale také technicky a finančně.

Hledisko času, jehož mají všichni lidé omezené množství, asi není třeba blíže rozebírat. Problematika duševní náročnosti je složitější. Obecně se dá říci, že jen málo lidí dokáže skutečně aktivně praktikovat dvě různé duchovní tradice. Ovšem samozřejmě to není nemožné a lze nalézt jedince, kteří úspěšně pracují jak s vúdú, tak i se santeríí. Osobně si například dokážu představit přístup, v němž by se spojilo uctívání haitských loa s praktikováním kubánského pala, zejména díky jistým vzájemným podobnostem vyplývajícím ze shodných kořenů. Ovšem většina osob se nakonec přistihne přitom, že s jednou z tradic pracuje více, zatímco tu druhou zanedbává. V horších případech takoví jedinci končí s nejrůznějšími psychickými poruchami. (Ačkoli je otázkou, zda nemohla psychická porucha vést k přecenění vlastních limitů.)

Co se týče technické a finanční náročnosti, zdaleka ne každý si může dovolit poskytnout duchům obou náboženství oddělené prostory, oltáře i obětiny. Můžeme samozřejmě říci, že haitská Erzulie si je podobná s kubánskou Ošúnou nebo že mezi loa La Sirene a ženským orišou jménem Jemandža existuje podobnost (anebo naopak, jak tvrdí Mama Lola v níže uvedené citaci), ale bylo by chybou tato božstva zcela ztotožňovat. Zvláště jejich ztotožnění při rituální praxi může mít velmi nešťastné důsledky. Jestliže se pokusíte uctít vzájemně podobné loa i orišu na jednom oltáři a pomocí jediné obětiny, velmi pravděpodobně urazíte oba duchy. Z tohoto i dalších důvodů by měly být oltáře i předměty zasvěcené božstvům rozdílných tradic oddělené.

Navzdory všestranné náročnosti k mísení santeríi a vúdú dochází. Jeho příklady nalezneme především v Severní Americe, například v Miami a v New Yorku, kde existují lidé, kteří jsou santery a santerami i hougany a mambami. Konkrétní ukázka podobného přístupu je v knize Mama Lola, kterou napsala Karen McCarthy Brownová po dvanácti letech pravidelných návštěv u Loly. Lola i její dcera byly zasvěcenými kněžkami haitského vúdú. Postupem času však každou z nich začala oslovovat i santería. V této souvislosti vypráví Mama Lola autorce o prvním bembé (slavnost s bubnováním), kterého se zúčastnila:

„Dovol mi, ať ti povím o santeríi. Šla jsem na bembé u moře. Pořádali slavnost pro Jemandžu, zrovna byl její den. Po modlitbě začali bubnovat a jednu ženu posedl Agèou. Řekla jsem Maggie: ‚To je Agaou! Podívej se na to, co dělá rukama, jak s nimi chodí, jako by je vyhazoval do vzduchu… jako by létal.‘ Oriša Agèou, to je ve vúdú Agaou. Agèou je Agaou! Čango, to je Papa Ogou. Jemanžda, to je Erzulie Freda. Dá se říci, že Ošún, žena na úrovni s parfémem, je Manbo Lasyrenn. Bavíme se o Oje? Znáš Oju? Sestra Ghede! Ve vúdú jí říkáme Gedelia. V santeríi jí říkají Ojá. Je tam hodně podobností. Takže je to v podstatě stejná věc, ale má jiné jméno a je to jiné náboženství, říkají mu santería. Ale tradice santeríi je vúdú. Rozumíš? Téměř ta samá věc.[2]

Karen McCarthy Brown se poté Loly ptá, proč se nechávala zasvětit do santeríi, jestliže vúdú i santería jsou stejné. Iniciace totiž vyžaduje peníze a také zahrnuje další povinnosti, odpovědnost a závazky k duchům. Motivace Loly však nespočívala ve sbližování vúdú a santeríi. Lola, tak jako mnoho dalších, věřila tomu, že čím více bude mít kolem sebe duchů, tím lépe bude ona i její rodina chráněná. Krom toho si přála následovat své předky. Babička Loly byla do santeríi zasvěcena na Kubě a jejím hlavním orišou byla Jemandža.[3]

Následování předků je bezesporu úctyhodné, avšak ráda bych zdůraznila, že takovýto pohled si může dovolit člověk, který vyrostl v kultuře spojené s afrokaribskými kulty. My v našem evropském prostředí se se santeríí i s vúdú teprve opatrně seznamujeme a v takovém kontextu může jejich mísení nadělat více škody než užitku. Pokud se o to někteří ze čtenářů přesto chtějí pokusit, doporučuji jim řídit se všemi předpisy a dodržovat všechna tabu, která loa či orišové od svých vyznavačů požadují.

Více podrobností naleznete v knize Santería: uctívání svatých na Kubě.

[1] González-Wippler, Migene: Santería: the Religion: Faith, Rites, Magic. Llewellyn Publications, Saint Paul 2002, s. XI.

[2] Brown, Karen McCarthy: Mama Lola: A Vodou Priestess in Brooklyn. University of California Press, Oakland 2011, s. 399 a 400.

[3] Brown, Karen McCarthy: Mama Lola: A Vodou Priestess in Brooklyn. University of California Press, Oakland 2011, s. 400.


Warning: Cannot assign an empty string to a string offset in /data/www/21665/nabozenstvikaribiku_cz/www/wp-includes/class.wp-scripts.php on line 492

Warning: Cannot assign an empty string to a string offset in /data/www/21665/nabozenstvikaribiku_cz/www/wp-includes/class.wp-scripts.php on line 492