Obětiny nejsou přinášeny jenom proto, aby si lidé získali přízeň duchů a naklonili je na svou stranu. Jejich hlavním účelem je obnovování životní síly ašé. Orišové při zásazích do našeho světa spotřebovávají svou energii, kterou je potřeba opětovně doplnit prostřednictvím vhodných obětí. Kdyby síla ašé nebyla doplňována a obnovována, nejprve by postupně upadala moc orišů a následně by mohli na nedostatek životní síly dokonce i zemřít.
Víra v tento náboženský princip pochází z Afriky, jak potvrzuje i Kateřina Mildnerová: „Věří se totiž, že člověk vlastní část Aze, a je tudíž schopen se světem neviditelných duchů komunikovat. K tomuto účelu je hojně využívaná praxe náboženských obětí, magických formulí a užívání posvátných bylin. Podle této logiky jsou jednotlivá božstva účinná pouze do té míry, jak je naplňován jejich kult, to znamená, čím početnější a velkolepější jsou oběti, tím mocnější jsou samotná božstva. […] Vzájemné působení člověka, a vodun je proto stvrzeno pomyslnou smlouvou solidarity a výměny. Božstva ovlivňují pozitivně lidský osud, ochraňují člověka a společnost před nebezpečím, jsou zárukou její harmonie, plodnosti, úrodnosti a celkové prosperity. Lidé na oplátku slouží jejich kultu, ‚krmí je‘ obětinami a oběťmi, jež jim dodávají sílu.“[2]
Toto přesvědčení o vzájemné výměně síly ašé je podobné pojmu egregor používanému v západní magii. Zjednodušeně řečeno, slovo egregor v duchovním smyslu označuje skupinové ideje, představy či pocity. Může se jednat o politické ideje, náboženské kulty i hromadné a všeobecné sklony a smýšlení.[3]
Obětiny nabízené božstvům jsou projevem lidské úcty, respektu a vděčnosti. Zároveň věřící za své dary božstvům očekávají na oplátku jejich požehnání a pomoc v nejrůznějších záležitostech. Dříve lidé obětovali božstvům kvůli úspěšnému lovu, dobré úrodě, zdraví, míru nebo vítězství ve válce. V dnešní době obětujeme s nadějí na získání dobré práce a následný kariérní růst, nalezení životního partnera, pro dobré zdraví, vyrovnaný život a celkovou spokojenost. Ačkoli se některé lidské tužby v průběhu času mění, základní potřeby a touha po štěstí zůstávají stejné.
Pokud jde o povahu obětování, můžeme se setkat s názorem, že obětovat něco znamená vzdát se toho ve prospěch božstva, jemuž je oběť určena. Podle této představy by mělo být obětováno něco, co má pro obětujícího skutečnou hodnotu, protože v opačném případě nebude obětina dostatečně účinná. Tento názor může být zavádějící, neboť skutečná vnitřní podstata obětování je jiná.
S jejím nalezením nám může pomoci etymologický význam slov. V češtině používané slovo obětovat je odvozeno z latinského slovesa offerre neboli nabízet. Méně známým termínem pro obětování je také oblace neboli darování. V angličtině se používá termín sacrifice pocházející ze spojení latinských slov sacer neboli posvátný a facire, činit, dělat. Sacrifice tedy znamená činit posvátným a v souvislosti s obětinou může mít vyloženo jako předání obětovaného do říše posvátna.[4]
Více podrobností naleznete v knize Santería: uctívání svatých na Kubě.
[1] Murphy, Joseph M.: Santeria: An African Religion in America. Beacon Press, Boston 1988, s. 15.
[2] Mildnerová, Kateřina: Tradiční africké náboženství vodun v Beninu, kult rodinných a královských předků. In: AntropoWEBZIN 3/2006, s. 3.
[3] Nakonečný, Milan: Lexikon magie. Argo, Praha 2009, s. 109 a 110.
[4] Martinié, Louis, Glassman, Sallie Ann: The New Orleans Voodoo Tarot. Destiny Books, Rochester 1992, s. 9.
