Následující text je popisem vúdúistického obřadu pro mrtvého nazývaného „Fet Ghede“. Tento obřad proběhl v loňském roce o Dušičkách a zaznamenala jej Zuzana Anteres, které tímto děkuji za svolení jej zde zveřejnit.
Celý text je psán z pozice pozorovatele, který se s podobným obřadem setkal zcela poprvé. Pro zachování autenticity celého prožitku záměrně neopravuji drobné nepřesnosti.
Vúdú nikdy nebylo mým koníčkem. Ani zdaleka! Připadlo mně nepochopitelné a cizokrajné, šité na míru někomu jinému – černochům. Přes všechno politicky korektní uvažování jsou lidé odlišných ras skutečně odlišní, mají jinou mentalitu, jiný temperament i jiné nazírání světa, a to včetně světa duchovního. Na vúdú je tato odlišnost poznat tak nějak z podstaty. Dala se dobře ověřit na malé, ale ilustrativní výstavě o vúdú, která v Brně proběhla si před 10 lety.
Svého času byla u nás populární Voudon Gnostic Workbook, což je začátek díla Mechaela Bartiauxe. Bylo moderní se pomocí této knihy do vúdú zasvětit a pak mnozí popisovali různé potíže, které jim tím vznikly. Podobné stížnosti hodnotím jako autosugesci vycházejí z neznalosti. To, co je u nás známé z Voudon Gnostic Workbook, je takové plácání pro začátečníky. Další části díla nejsou známé a jsou – přinejmenším – obtížně srozumitelné; a vúdú jako takového se už moc netýkají.
Před pár dny jsem dostala nabídku se vúdú rituálu účastnit. Po rituálu se sice moje vnímání této víry nijak nezměnilo, nicméně rituál byl skutečně zvláštní a cizokrajný a stojí za to, abych jej popsala. Tři z mých kamarádů, dva muži a žena, absolvovali vloni zasvěcení do vúdú přímo na Haiti. Pobyli tam asi dva měsíce. Učili se kreolsky, učili se rytmům, učili se textům rituálů, absolvovali několikadenní pobyt v nehnuté pozici skrčence v izolovaném prostoru. Žili mezi černochy, spřátelili se, povídali si nejen o náboženství, ale taky o osobních záležitostech. Na chudém Haiti nebylo tou dobou míň než 40°, úroveň bydlení i pořádek na ulicích si představujte na hranici toho, co jste schopni si představit. Fotky jsou výmluvné.
Knihu mé kamarádky jste asi většinou četli (Veronika Šulcová: Vúdú). Nebudu se ale spoléhat, že si ji pamatujete a vkládám pár řádků teorie, která je nezbytná pro pochopení podstaty rituálu.
Především je třeba mít na paměti, že vúdú je synkrezí křesťanství a původního afrického náboženství, za jehož centrum se pokládá stát Benin. Černošská mentalita a těžké životní podmínky vytvořily z těchto dvou náboženství pitoreskní mix obrazů a přístupů. Exotická bolžstva přijala podobu křesťanských svatých, atributy obého se spojily na jednom oltáři. Vúdúističtí svatí jsou pochopitelně černí, ale zaručeně je to tamhle svatý Antoníček a tamhle panenka Maria. jen se musíte dobře podívat.
Tento mix mí kamarádi ještě víc domixovali, protože černé představitele bohů zpátky přebarvili na bílo. Logicky – proč bychom měli v Evropě uctívat černochy, když černoši neuctívají bílé svaté? Taky místo krojů černošských začali užívat jednoduché oblečení nebo kroje naše, místní, vycházející z českých lidových.
Duše je podle vúdú složitější než v křesťanství; víc paralel nacházím s egyptským pojetím duše: Máme tělo a průvodce těla. O něco výš je malý anděl, velký anděl a osud. Následuje Anděl strážný a osobní podoba boha, která je různá pro každého. Povahu a funkci těchto složek jsem si nezvládla zapamatovat.
Při rituálu je třeba volat nejdříve papá Legbu, který je strážcem cest a průchodů do jiného světa. Následuje volání loa Rada, což jdou duchové chladní, a loa Petro, což jsou duchové horcí. A pak se právě při tomto rituálu, tedy Ghédé Fet, volají předkové, ghédé. I předků je ve vúdú několik typů – podle toho, jestli je uctíváme, přinášíme jim oběti, jestli jsou milovaní nebo zapomenutí. Jestli si pamatuji dobře, jsou ghédé ti předkové, na které jsme nezapomněli.
Rituál, kterého jsem se účastnila, je oslavou předků (slovo Fet je odvozeno od Festival, slavnost). Věřím, že mnohým by se líbil pro svůj magický efekt (k předkům můžeme vznášet přání, dokonce je napsat na papírek), ale jiným by se mohl líbit i pro svůj terapeutický efekt, protože s předky můžeme vést rozmluvu a ten, komu se předkové přihlásí, s nimi může získat velmi blízký kontakt. Před rituálem jsme byli poučeni o možné posedlosti některými z duchů. Posedlost není škodlivá, pokud je s duchem jednáno uctivě a člověk jeho přítomnost ve své tělesné schránce přijímá. Při našem rituálu se to nestalo.
Svatyni nebo místnost, která bude jako svatyně sloužit, je třeba vyzdobit. Na Haiti za tímto účelem mají různé société (skupiny, obvykle dělené dle vesnic nebo rodů, pokud jsem porozuměla dobře) trvalou svatyni. V ní jsou namalované obrazy svatých na stěnách v nadživotní velikosti. Naše skupina přivezla na rituál sebou veliké obrazy na papíře. Oltáře se staví čtyři: Papá Legbovi, loa Rada, loa Petro a Ghédé. V tomto pořadí se duchové pak volají. Na oltáře patří výzdoba, jejíž pravidla jsem nepochopila, a hlavně obětiny. Obětiny se skládají z potravin a alkoholu, obého by mělo být dost a jde o různorodé potraviny a alkoholy – rumy, šampaňské. Každá skupina bytostí má ráda něco jiného, některá jídla se vaří čerstvá. Zastoupeny jsou masité potraviny, luštěniny, zelenina a vše ve velmi bohatém množství. Na oltář Ghédé se pokládají fotografie těch předků, k nimž vznášíme požadavek nebo přání nebo se kterými si chceme ujasnit vztah. Každý oltář má rozžatých mnoho svící.
Na zemi se kreslí vévé, které my vesměs známe pod názvem vuivr. Nepřesně je to sigilum. Před každým oltářem je patřičné vévé vysypáno kukuřičnou moukou. My jsme měli jen žlutou, ale Haiťané používají barvené mouky a výsledné vévé je opravdu uměleckým dílem. Vévé se při rituálu brzy rozšlape, což je i jeho účel.
Při přípravách svatyně, obětin, při výzdobě a malování vévé se schází ve svatyni celá société. Lidé sedí, povídají si, řeší své vztahy – prostě jsou spolu. Oblečení účastníků rituálu je černé s prvky fialové, kněží a kněžky jsou ale oblečeni bíle s fialovými doplňky. Rituál se dělá bosky. Celý rituál je rytmický, základní rytmus je čtyřdobý, přičemž na čtvrtou dobu je ticho.
Nejdřív se rychle odříká pět otčenášů a pět zdrávasů. Je to žádost Bohu za odpuštění toho, že je konán rituál vúdú. Pak je každý oltář salutován čili pozdraven (salute – pozdrav). Salut je dosti náročné cvičení, které v rychlém rytmu provádějí všichni účastnící. Cvičení sestává z úkroků, podřepů, otoček a políbení země. Po salutu se už jen tleská, zpívá, víme-li jak, a dupe, zatímco kněží a kněžky pronášejí, spíše drmolí, kreolská vzývání, která znějí našim uším jako rap. Jeden z kněží je vždy hlavní houghanem, čarodějem, a rituál vede. Na jedno určité zvolání, opakované několikrát, odpovídají lidé standardní odpovědí. Na konci uctění jednoho druhu duchů, tj. jednoho oltáře, je čas pro modlitbu či meditaci. Před oltářem se pokleká tak, abychom klečeli, ne seděli na partách. V modlitbě můžeme žádat o splnění svého přání. Kdo s modlitbou skončil, vzdálí se do zadních řad. Po chvíli se pokračuje uctěním dalšího oltáře. Po poslední modlitbě všichni pozvolna opouštějí místnost, která zůstává přístupná celou noc, abychom mohli vést s loa nebo ghédé osobní rozhovory. Někteří ve svatyni přespí a doufají v sen, který jim dám odpovědi na jejich otázky. Náš rituál trval něco přes hodinu.
Po celou dobu rituálu jsem se snažila o maximální úctu k volaným duchům a zpytovala jsem mysl, zda se mi do ní vnoří záblesk něčeho neznámého. Stále jsem ale cítila, že tito bohové jsou mi cizí a těžko k nim hledám cestu. Rituál mi ale byl příjemný, hlavně atmosféra po jeho skončení. Před nastávajícími Dušičkami jsem přišla k oltáři ghédé pozdravit svoje předky a u zbývajících oltářů jsem se omluvila, že nerozumím. Přesto jsem měla k Petro i Rada konkrétní přání. Nevím, jestli sny, které následovaly, byly s rituálem spojeny. Zda jsem dosáhla výsledku – to ukáže čas.
Omlouvám se za nepřesnosti, kterých jsem se jako pozorovatel mohla dopustit.
V Brně 10. – 11. listopadu 2016, Zuzana Antares, spisovatelka a majitelka magické školy www.magick.cz.