Veronika Šulcová

Veronika Šulcová

Afrokaribská náboženstvíČlánky

Trojitá povaha boha: Olofi, pán země (IV. díl)

Olofi je nejnižším aspektem nejvyššího božství, ale zároveň je pro člověka také nejvyšším poznatelným božským aspektem. Jako pán země je nejblíže k pozemským záležitostem a lidská mysl nemá takové potíže jej uchopit. Je jediným z božských aspektů, k němuž se santerové modlí. Ovšem stále je považován za příliš odloučeného na to, aby po něm mohli lidé cokoliv žádat. Proto zůstává předmětem modliteb a meditací, zatímco konkrétní žádosti a prosby věřících směřují k ještě nižším božím emanacím, k orišům. Jeho podstata je mužská a někteří santerové jej považují za vysoce vyspělý aspekt oriši Obataly. Olofi, stejně jako Obatalá, bývá ztotožňován s Ježíšem Kristem.

Perličky a humorZajímavosti

Uvězněná Smrt

 Původně mexický kult uctívající Santa Muerte, Svatou Smrt, na konci 90. let minulého století začal získávat nové přívržence. Z původně spíše uzavřeného a veřejnosti téměř neznámého kultu se během deseti let stalo masové náboženství s miliony vyznavačů v Mexiku i ve Spojených státech.

Jednu z nejstarších a nejvzácnějších sošek Svaté Smrti vlastnila rodina Cruz žijící ve městě Tepatepec. Dřevěné sošce Svaté Smrti s korunkou na hlavě a žezlem v ruce bylo přes dvě stě let a v rodině byla předávána po několik generací. Osmdesátiletá prababička uvedla, že její praprarodiče sošku při náboženských svátcích vozili na vozíku společně se soškou Krista a Panny Marie.  Po zbytek času stála soška na rodinném oltáři Cruzových.

Někdy v průběhu 50. let, při velmi zvláštní shodě okolností, vtrhnul místní kněz do domu Cruzových a sošku Svaté Smrti si i přes protesty rodiny odnesl. Kněz se domníval, že se rodina k sošce obrací se zlými záměry, proto ji vzal do svého farního kostela, kde ji umístil poblíž sošky Panny Marie Guadelupské. Podle všeho byl kněz domluvený se vzdáleným příbuzným rodiny Cruz a oba doufali, že z množství darů přinášených Svaté Smrti získají něco pro svůj vlastní prospěch.

Celých čtyřicet let nemohli členové rodiny uctívat jejich rodinou patronku – Svatá Smrt se na ně rozhněvala, protože dopustili, aby byla unesena. Soška byla Cruzovým vrácena až v roce 2000 a nepovažovali to za nic menšího, než za zázrak a prohlašovali, že se soška sama rozhodla vrátit se do rodiny. Za Cruzovými totiž přišel právník, aniž by jej předtím sami kontaktovali, a nabídl se, že je bude zdarma zastupovat a zařídí, aby jim byla soška jejich milované rodinné patronky navrácena.

Při setkání s arcibiskupem státu Hidalgo musela rodina Cruzových slíbit, že nebudou na počest Svaté Smrti pořádat mše a ani ji nebudou ve svém domově jakkoliv jinak uctívat. Za těchto podmínek byl arcibiskup ochoten sošku „propustit“. V příštích deseti letech se rodinná kaple Cruzových stala nejoblíbenější a nejnavštěvovanější svatyní Svaté Smrti v Mexiku i ve Spojených státech.

Zdroj: Chesnut, R. Andrew: Devoted to Death. Santa Muerte, the Skeleton Saint. Oxford University Press, 2011. Strany 34 – 35.

 

 

Afrokaribská náboženstvíČlánky

Trojitá povaha boha: Olodumare, nejvyšší bůh (díl II.)

Nejvyšším bohem je Olodumare. Nebyl stvořen, neboť existoval vždy. On sám je stvořitelem veškerého bytí. Santerové se k němu nemodlí ani jej nevzývají, neboť jeho božská podstata je lidem příliš vzdálená, neuchopitelná a nepochopitelná. Přestože je neuchopitelný, a tedy i bezpohlavní, hovoří se o něm v mužském rodě. Není považován za orišu, avšak orišové jsou jeho nižšími projevy, skrze něž je Olodumare uctíván v mnoha podobách.

Afrokaribská náboženstvíČlánky

Trojitá povaha boha v kubánské santeríi (I. díl)

Trojnost nejvyššího boha je dobře známa z křesťanství. Navzdory teoriím přiklánějícím se k tvrzení, že jorubské náboženské představy byly silně ovlivněny prvními misionáři ještě v Africe, koncept božské trojice u afrických Jorubů existoval již dávno před jejich prvním setkáním s evropskými křesťany.[1] Nejvyššího boha znaly i další africké národy, například ty pocházející z Konga.Božská trojice je chápána jako absolutno, které je ze své podstaty příliš vzdáleno všemu pozemskému. Proto v jorubském umění neexistuje jediné zpodobení těchto božstev. Všechna tři nejvyšší božstva sdílejí stejnou podstatu tvořenou sluneční energií považovanou za prvotní životodárnou boží sílu, ašé. Zdrojem ašé je nejvyšší bůh Olodumare, který z ašé stvořil vše ostatní. Ašé je přítomná ve všem stvořeném, v živých i neživých předmětech. Věří se, že náčelníci, vůdci, mágové a další významné osoby disponují větším množstvím ašé než obyčejní lidé.

ČlánkyNezařazenéNovinky

Křest nové knihy

Dovolujeme si vás pozvat na křest a představení nové knihy Veroniky Šulcová „Santería: Uctívání svatých na Kubě„.

Křest proběhne v sobotu 7. října 2017 v podniku Dark Velvet (Husitská 677/15, Praha 3).

Pro hosty máme připravený zajímavý doprovodný program a něco na zub. Křest je mimochodem také skvělá příležitost pořídit si knihu za zvýhodněnou cenu od nakladatele a samozřejmě si jí nechat podepsat 😉

NezařazenéNovinky

Rozhovor pro internetový magazín La Cultura

Na stránkách internetového magazínu La Cultura se mnou vyšel rozhovor. S Janou Mišúnovou si v rubrice „Čaj o páté“ povídáme o psaní knih, radách pro začínající autory, o afrokaribských náboženstvích i o dalších věcech.

http://www.lacultura.cz/2017/05/caj-pate-veronikou-sulcovou/

Afrokaribská náboženstvíČlánkyNovinky

Kubánské mýty: Jak Oriša Oko objevil tajemství pěstování rostlin

Podle prastaré jorubské legendy byl Oriša Oko kdysi vládcem města nazývaného Irawo. Ovšem když se nakazil leprou, jeho obyvatelé ho vyhnali. Oriša Oko se s tím smířil a společně se svou ženou se usadil daleko od města. Začali se živit lovem a sběrem obilí. V těch časech lidé ještě nevěděli, jak mají sít a sklízet, a sám Oriša Oko se svou manželkou se to naučil naprostou náhodou. Mezi tím, co sklidili, nebylo pouze obilí, ale také sladké brambory, ovoce a také množství léčebných bylin. Oriša Oko s nimi začal dělat pokusy a brzy poté se mu podařilo vyléčit lepru, kterou stále trpěl. Se ženou se pak vrátil do města Irawo, jehož obyvatelé jej s radostí přivítali zpět mezi sebe. Ze samé vděčnosti jim Oriša Oko předal své nově nabyté vědomosti o zemi a pěstování rostlin. Když on i jeho žena zemřeli, lidé na ně nezapomněli a předávali jejich příběh dalším a dalším pokolením svých potomků. Tak se stal Oriša Oko božstvem zemědělství.

Více podrobností naleznete v knize Santería: uctívání svatých na Kubě.

Afrokaribská náboženstvíČlánkyNovinky

Kubánské mýty: Jak bylo Osainovi ukradeno tajemství rostlin

Ačkoli je Osain považován za pána všech lesů a za strážce tajů magie rostlin, dělit se s dalšími oriši o své vědomosti byl přinucen teprve nedávno. Podle vyprávění si velký mág a čaroděj Čango jednou stěžoval své milence, bohyni Oje, že jeho kouzla jsou málo účinná. Chyběly mu byliny, které by jeho magii posílily, a co hůř, Osain mu je odmítal vydat. Čango byl za to na Osaina rozhněvaný, avšak nevěděl si rady. Jeho divoká milenka Ojá se s tím však nehodlala smířit. Měla už dost toho, jak jsou oni i ostatní orišové vydáni na pospas rozmarům podivínského a samotářského bylinkáře. Sama Ojá byla mocnou čarodějnicí. Chvíli přemýšlela, poté se postavila a začala mávat lemem své devítibarevné sukně tak dlouho, až vytvořila hrozivou vichřici. Osain zrovna skládal všechny své byliny do veliké kalabasy zavěšené na větvi vysokého stromu. Vichr však tykev rozhoupal natolik, až spadla a její drahocenný obsah se rozsypal do všech čtyř směrů. A tehdy přispěchali všichni orišové a začali byliny sbírat a rozdělovat si je mezi sebou. A tehdy se orišové konečně mohli naučit pracovat s rostlinami.

Více podrobností naleznete v knize Santería: uctívání svatých na Kubě.

Afrokaribská náboženstvíČlánky

Kubánské mýty: Jak musel Babalú Ajé odejít z domova

Podle pověstí pochází Babalú Ajé ze země Arara neboli z bývalého království Dahomé. Nějakou dobu tam žil a dařilo se mu docela dobře. Poté musel odejít, údajně proto, že nerespektoval starší božstva, která na něj seslala neštovice jako trest za jeho zpupnost. Jeho tělo se pokrylo vřídky a nebyl na něj pěkný pohled. Všichni jej začali odmítat a vyhánět od svých dveří. Zanedlouho byl Babalú Ajé nejenom nemocný, ale také špinavý a zapáchající. Netrvalo dlouho, a ačkoli byl oriša, nikdy jej už nerespektovali. Dokonce jej na znamení pohrdání polévali vodou.