V úvodu knihy Kateřiny Mildnerové[1] o africkém vodun je zmínka o vztahu křesťanských církví působících v oblasti afrického Beninu a místními vyznavači vodun. Někteří z čtenářů možná vědí, že minimálně v Karibiku je vztah mezi vyznavači vúdú a představiteli katolických církví i charitativních organizací poměrně složitý a napjatý. Proto mě ani tak nepřekvapilo zjištění, že v Beninu jsou tyto vztahy podobné.
Podle Kateřiny Mildnerové „snaha o vyvolání interkulturního dialogu mezi monoteistickými církvemi a náboženstvím vodun v Beninu je v zásadě více na straně přívrženců vodun než křesťanů samotných. Na rozdíl od většiny ostatních afrických států, kde dlouholetá koexistence křesťanství a tradičních kultů vedla k vzájemnému prolnutí obou tradic, se v Beninu setkáváme s jevem naprosto opačným – a sice s jejich oddělením.“
Jako hlavní důvod vzájemného odcizení obou těchto tradic pak autorka uvádí především snahu prvních křesťanských misionářů o démonizaci a vykořenění vodun. Domorodí obyvatelé však na toto úsilí křesťanské církve reagovali přesně opačně a sice silnějším přimknutím se ke své tradiční víře, která se stala symbolem vymezení se proti západní kultuře a křesťanské církvi. O mimořádné otevřenosti a toleranci afrického vodun vůči ostatním náboženstvím, kterou byli často překvapeni i sami křesťané, svědčí příhoda z počátku 20. století uvedené v druhé části knihy zaměřené na historii. Katolíci se rozhodli postavit svůj chrám přímo naproti svatyni hadího božstva Dangbe a byli překvapeni přátelským přístupem vodunonů, jak si zapsal i otec Steinmetz:
„Při stavění chrámu ve Ouidahu se mi dostalo příležitosti posílit kontakty s fetišistickými kněžími z mé farnosti. Jedné neděle přišel za mnou neohlášeně na mši Agnilo, kněz Fa, aby mi řekl: ‚Vaši křesťané přenášejí hlínu na stavbu nové katedrály. Mohou fetišisté a jejich kněží vašim křesťanům pomoci nosit písek?‘ Proč ne, odpověděl jsem. Největší překvapení naše věřící čekalo, když viděli v pondělí ráno mladé kněze fetišistů, jak popadli náš náklad a odnášeli v kalebasách hlínu na hlavě zvesela směrem k naší katedrále.“[2]
Dnešní vodun je od 90. let prezentováno jako národní kulturní dědictví, ovšem vztah většiny křesťanských církví a představitelů vodun se nezlepšil, o čemž svědčí i slova kněze vodun pronesená k papeži Benediktu XVI. v roce 2011 při návštěvě Beninu. Kněz vodun měl říci Svatému Otci „aby řekl svým stoupencům, aby zastavili své provokace vůči kultuře vodun a byli více tolerantní k africkým náboženským tradicím.“
Autorka po tomto výroku jednoho z kněží vodun doplňuje také citaci královského ministra pro záležitosti tradičního náboženství v Porto-Novu: „Muslimové stejně jako my pochopili, že každý krab má svou díru (tedy, že každý člověk má své náboženství), a nesnaží se vměšovat do našich záležitostí. Křesťané nás haní a urážejí, což je jeden z největších prohřešků proti vodun. Křesťané jsou pokrytci, zakazují jiným to, co sami dělají…“
Je však třeba poznamenat, že ne všichni křesťané anebo křesťanské církve se v současnosti snaží o potlačování kultu vodun. Například Církev nebeského křesťanství projevuje vůči tradiční africké víře poměrně velkou míru otevřenosti.
[1] Mildnerová, Kateřina: Pití fetišů – Náboženství a umění vodun v Beninu, Malvern 2012
[2] Verger, Pierre Fatumbi: Notes sur le culte des orisa et vodun à Bahia, la Baie de Tous les Saints, au Brésil et à l’ancienne Côte des Esclaves en Afrique, Mémoire de l’Institut Francois d’Afrique Noir, no. 51, 1957 in Mildnerová, Kateřina: Pití fetišů – Náboženství a umění vodun v Beninu, Malvern 2012
