Perličky a humor

Perličky a humorZajímavosti

Bdělost, toť vše

Haiti se i přes nejrůznější problémy stalo symbolem boje za svobodu. Na základě této asociace se v roce 1821 na haitského prezidenta Boyera obrátili vzbouření Řekové s žádostí o podporu v revolučním úsilí. Jelikož Haiti nemělo zbraně či peníze, které by jim mohlo dát, prezident Boyera jim na znamení podpory a sympatií poslal alespoň několik tun kávy.

Inu, bdělost je při revoluci nejdůležitější.

 

Zdroj: Křížová, Markéta: Haiti. Stručná historie států, Libri, 2009

Perličky a humorZajímavosti

Vyzrazené tajemství zasvěcení

Ve většině afrokaribských kultů je průběh iniciace obestřen tajemstvím, jehož vyzrazení je přísně trestáno. O tom, že důsledky vyzrazení průběhu iniciace může nést i vzdělaný bílý spisovatel hovoří v osobní zpovědi Robert Jaulin, který jako první běloch v 50. letech 20. století podstoupil zasvěcení u afrických Sarů:

„Čas zatím plynul…

Afrika se vzdaluje. Nevím, zda se s ní ještě někdy setkám, protože moderní Afrika mě zavrhla ve chvíli, kdy mě ta stará přijímala. Jít se vůdcům dnešního Čadu omluvit, poprosit je, aby se pokusili zapomenou, že má iniciace tenkrát neposloužila jejich zájmům, je zcela nemyslitelná věc. Uznal bych tím, že má účast na jednom iniciačním obřadu byla chybou. A to já neuznávám. Tisíckrát raději bych uvítal, kdyby ti, kdo mě po iniciačních zkouškách tupili a pomlouvali jen proto, že nedovedli své cíle skloubit s mým, zvolili jiný tón. Kdyby prezident Tombalbaye a jeho městští voliči, misionáři a jejich biskup, kolonialismem zrozené síly, které africkou kulturu popíraly, jelikož o ní nechtěli slyšet, kdyby zkrátka ti všichni od svých nařčení upustili, vrátil bych se do Čadu tak rád! Avšak mnohem, mnohem pravděpodobnější je, že se tam nepodívám ještě hodně dlouho.

Je pravda, že jsem doplatil na vlastní předsudek: výzkum jsem chtěl vést co nejobjektivněji, a proto jsem byl přesvědčen, že musím zůstat vně sarské kultury. Takový odstup by byl možný, jen pokud by se mi nakonec nezdařilo se s tamním společenstvím sžít. Jenže o tom, jak mě Sarové mezi sebe přijali, svědčí nejen má účast na iniciaci, ale i nesnáze a boj, které to přineslo. Proto jsem také ony následky nedokázal přijmout bez hněvu. A jestliže tato kniha ještě přileje oleje do ohně, je mi to jedno!

Obvinění, že jsem vyzradil tajemství iniciace, je k smíchu. Tajemství každé společnosti mají váhu, jen pokud zůstává zachována společenská struktura, která je jejich nositelkou. Týkají se tedy jen vesnických struktur Sarů – dokonce ani městské struktury s nimi nemají nic společného. Vesničané však neumějí číst, a i kdyby to uměli, změnilo by se touto knihou něco?

Mne ale černošský svět hluboce poznamenal. K iniciaci jsem se v duchu stále vracel. Zři roky po návratu domů, kdy ke mně stále doléhaly dozvuky událostí, jež jsem svým krokem ve společnosti Sarů vyvolal, se mi zdál sen:

Šel jsem ulicí, myslím, že to bylo někde poblíž Sorbonny. Stmívalo se. Pojednou jsem si všiml, že mě mlčky sleduje jakýsi ohromný Afričan. Chtěl jsem se ujistit, že se mnou nemá společnou cestu jen náhodou, a tak jsem několikrát přešel z jedné strany ulice na druhou. Afričan také – nechtěl mě ztratit z očí. Tu se k němu přidal druhý. Do tváře jsem mu dobře neviděl, ale připadalo mi, že na ní jsou jizvy zasvěcence. Obrátil jsem se naň a světským jazykem se ho zeptal, zda není z kmene Sara. Odpověděl, že je. Potom jsem se ho otázal tajnou řečí, zda je zasvěcen. I tentokrát jsem dostal kladnou odpověď. Řekl jsem mu tedy, že se tajemství iniciace nikdy nesmí vyzradit. Prohlásil jsem to myslím, jelikož jsem tušil, že ti muži mají za úkol mě zabít. Sám jsem to tajemství totiž porušil, protože jsem před třemi měsíci dokončil popis těchto obřadů. První Afričan podle mě zastupoval Afriku coby celek; ten druhý, Sara a zasvěcenec, mi potvrdil, že tajemství je nutno zachovat stůj co stůj. Rozuměl jsem mu, ale sám jsem mu až na pár slov a holých vět nebyl schopen říct nic souvislejšího, neboť jsem už tajný jazyk téměř zapomněl, což je ostatně pravda i ve skutečnosti. Potom jeden z nich, byl to ten kat, koupil sáček bonbonů. Do jednoho z nich cosi vložil – jed? – a pak mi ho dal, abych ho snědl. Ve chvíli, kdy se Sara toho druhého ptal, zda jsem cukrátko opravdu snědl (kráčeli vedle mě, každý z jedné strany, takže jsem nemohl utéci), strčil jsem bonbon do kapsy a předstíral jsem, že žvýkám.

Krátce nato jsem se vzbudil s mlhavým pocitem, že se nachýlil čas a že už brzy dospěji ke konci.“[1]

[1]   Jaulin, Robert: Smrt u lidu Sara. Argo, 2003. Strany 117-118.

Poznámka: Je třeba dodat, že autor žil ještě mnoho let poté, co tuto zpověď napsal.