Vúdú

Haiťané nemluví o tom, že věří ve vúdú. Namísto toho vám možná řeknou, že slouží loa.

Vúdú vzniklo spojením afrických tradic, křesťanství a animistického náboženství původních indiánských obyvatel Haiti. Vúdú, stejně jako mnoho dalších afrokaribských náboženství, silně ovlivnila také evropská lidová magie a svobodné zednářství.

Dnes je v  tradičním vúdú je nejvíce patrný vliv jorubské a fonské kultury, ovšem mezi jednotlivými haitskými sosyeté (náboženskými společnostmi fungujícími na principu rozšířené rodiny) existují značné regionální rozdíly. Zejména mezi jednotlivými tajnými společnosti jsou patrné vlivy konžských tradic a jejich praxe se pak celkově více podobá kubánskému palu než klasickému vúdú.

Trocha historie

Samotné utváření vúdú velmi silně ovlivnila historie Haiti. Kryštof Kolumbus objevil v roce 1492 Nový svět a jako první začala být osidlována Karibská oblast, včetně ostrova původně pojmenovaného Hispaniola. Španělští osadníci si z přívětivých domorodých indiánů brzy udělali své otroky a donutili je těžce pracovat. Dobrotiví indiáni nebyli zvyklí na těžkou práci ani kruté zacházení a neměli ani protilátky proti nemocem bílých lidí. Do pár let od prvního vylodění Španělů na Hispaniole téměř všichni původní obyvatelé ostrova zemřeli vlivem nemocí, vyčerpání a zoufalství.

Kolonizátoři tak byli nuceni najít novou pracovní sílu a začali se shánět po „černé slonovině“. Otroci pocházeli z mnoha oblastí Afriky. První černí otroci dorazili na Hispaniolu již na počátku 16. století a od té doby jich stále přibývalo. Nejvíce byli dováženi Fonové a Jorubové a příslušníci některých dalších kmenů. Zotročení Afričané si sebou ve svých myslích a srdcích přinesli i své tradice a bohy.

Na konci 18. století bylo na ostrově, který byl v té době francouzskou kolonií jménem Saint Dominique, již na 450 tisíc černých otroků a pouze 50 tisíc bělochů. V roce 1792 vypuklo povstání černých otroků, kterým se po dlouhých dvanácti letech bojů podařilo zvítězit a vyhlásit nezávislou Republiku Haiti.

Právě po tomto kroku začala vznikat špatná pověst vúdú, která mezi lidmi přežívá dodnes. Republika Haiti byla totiž vůbec prvním černošským státem, který vyhlásil svou nezávislost a to navíc v době, kdy se ve zbytku světa teprve začínalo mluvit o možném zrušení otroctví. V rámci politické propagandy koloniálních mocností začaly kolovat první historky o zlovolné povaze vúdú, kterých se později vděčně chopili někteří spisovatelé a žurnalisté.

První americká intervence na Haiti probíhající v letech 1915 až 1934 opětovně přiživila historiky o zombiích a krvavých orgiích na ostrově černých kouzel. Vedle spisovatelů a žurnalistů se jich tentokrát chytil i teprve vznikající americký filmový průmysl. Vítaným vedlejším produktem šíření podobných pověstí bylo i šíření názoru, že haitský národ si nedokáže vládnout sám a pečující dohled americké vlády je vlastně v jeho nejlepším zájmu.

Je patrné, že tak, jako i mnoho jiných náboženství, má za sebou vúdú složitou minulost. I proto se jeho stoupenci naučili velice účinně chránit sebe i své blízké. Právě z některé ochranné praktiky ve vúdú mohou vzbuzovat strach. Což je ovšem v pořádku, protože většina jeho stoupenců považuje za účinnější svého nepřítele zastrašit, než mu skutečně ublížit.

Vúdú není dokonalé, ale je hluboce lidské.